Daniel Špaček

Narodil jsem se proto, abych žil. A žiju proto, abych umřel. Jenom nevím, proč s stále tak namáhám.
Mám rád velbloudy a celý vesmír.
Mám rád tequillu Pepe Lopez.
Líbí se mi Twin Peaks, a seriál Jen počkej zajíci.
Obdivuji vlka a Darth Vadera.
Jezdím rád tramvajemi a vlaky. V autobuse mi bývá nevolno.
Líbí se mi věci podivné, zvláštní a mystické.
Věřím na ufony.
Vstávám za soumraku a uléhám za úsvitu. Myslím, že jsem upír.
Líbí se mi vůně benzínu a vůně takového toho nátěru na železniční pražce.
Mám železo v noze a v pupíku. Obojí z mladické nerozvážnosti. Ale nelituji toho, protože díky prvnímu zatím nemusím na vojnu.
Líbí se mi holky a na světě jsem rád.

Tak mi o tobě/o mě něco řekni…:

Prolog
Sedím pozdního letního večera kdesi na okapové římse a klimbám nohama. Je mi fajn a tak mne napadá, že bych se sebe na něco zeptal, abych získal o sobě nějaký názor. Tak se tedy ptám.

JÁ: Tak mi o tobě/o mě něco řekni.
JÁ: Co to má znamenat „o tobě/o mě“? Zní to skoro jako „vaše značka / naše značka“…
JÁ: Nedělej si ze mě legraci, prostě mi o tobě/o mě něco pověz.
JÁ: A proč bych ti/mi asi něco říkal, do toho ti/mi vůbec nic není.
JÁ: Tak počkej, nemusíš/nemusím se hned urážet. Víš co, zeptám se tě: „Jakou máš/mám v poslední době náladu?“
JÁ: Nic neřeknu. Konečně, ty mě/tebe znáš stejně tak dobře jako já, takže proč si ten rozhovor nenapíšeš sám?
JÁ: To přeci nejde, to by vypadalo moc schizofrenicky, a já/ty přeci nejsem/nejseš schizofrenik.
JÁ: Ale jseš!
JÁ: A ty snad ne?
JÁ: Tak vidíš! Sám mě/tebe znáš nejlíp.Takže si to napiš hezky sám.
JÁ: S tebou/se mnou není vůbec žádná řeč.

(následuje chvíle zarputilého mlčení, kdy se se sebou vůbec nebavím)

JÁ: Hele…
JÁ: (popuzeně) No, co je?
JÁ: Tak už se nezlob? Vždyť něco o sobě/o mě říct můžeš?
JÁ: Dobrá, ale nebudeme se bavit o žádných osobních věcech, protože bůh ví, kdo to potom bude číst. Ještě by to někdo mohl zneužít a to by tak scházelo.
JÁ: To by šlo, uznávám, že máš/mám docela pravdu.
JÁ: Ale nemusíš mi/ti zase tolik lichotit.
JÁ: No tak tedy nemáš pravdu.
JÁ: A tak to pozor, já si myslím, že mám pravdu téměř vždy!
JÁ: Ty jseš ale nafouknutý egoista!
JÁ: Já a egoista?! Pche! Podívej se na sebe! Samé: „Tak už se nezlob… Buď rozumný… Vždyť máš pravdu…“ Ty jsi normální patolízal!
JÁ: Proč na mě křičíš?! Vždyť jsem ti nic neudělal!
JÁ: Jak neudělal, pořád mne tady osočuješ. A vůbec – už mě nebavíš!

(v rozčilení se schazuji z okapové římsy a dopadám na mokrou večerní dlažbu)

JÁ&JÁ: Uch! Au to bolí!

(v následujícím okamžiku upadám do bezvědomí, takže rozhovor protentokrát končí)

Epilog
Takže jsem se o sobě zase nic nedozvěděl. Lidé o mě říkají, že jsem schizofrenik, ale já si to nemyslím. Zkrátka se občas nějak nedokážu shodnout. To je věc, která se myslím stává každému. Možná někdy příště…