Jan Eisler
Pamatuju se jako by to bylo dnes, když jsme s Lukášem zakládali naši společnost, pamatuju se na první myšlenku na časopis na CD (název jsme vymysleli večer předtím, než jsme opravdu MUSELI mít) a pamatuju se na deset dní a bezesných nocí, které jsme věnovali přípravě čísla 0. Po pravdě řečeno, na těch dalších x měsíců už si nijak zvlášť nepamatuju – uběhly jako voda. Nikdy bych nevěřil, že čas tak letí…
Ale čas letí. Před více než pěti, možná šesti lety mohli někteří hráči (ale tenkrát to ještě byli zcela necenzurovaní pařani) některých počítačových her a čtenáři některých počítačových časopisů pod některými články vidět poprvé jméno Jan Eisler. Pionýrské začátky Excaliburu jsou také to první v mém životě, co opravdu stojí za zmínku (abyste si nemysleli, že mě nachytáte tak vás chci upozornit, že první sex byl až potom).
Od té doby se více či méně, dobrovolně či nedobrovolně pohybuji ve světě počítačových her a v poslední době i ve světě podivných a úchylných elektronických časopisů nové generace pro nové generace a bůhví pro koho ještě. Od té doby se toho stalo opravdu hodně – od prvních nesmělých začátků v Excaliburu (za které mimochodem vděčím legendárnímu AA, ať už si o něm dnes myslím cokoli) přes první nesmělé začátky ve SCORE až po dny největší slávy SCORE, přes externí přispívání do časopisů jako jsou Softwarové noviny, Audio Video Revue, VideoPlus, Elektronika, přes další nápady a další aktivity, přes dokončení gymnázia, přes první nesmělé roky na Právnické fakultě, přes spoustu dalších událostí, lidí a věcí jsem skončil tady – jako spoluvydavatel a šéfredaktor podivného časopisu na prapodivném médiu. A co je horší, nikdy jsem nebyl spokojenější.
Vydávání časopisu na CD-ROMu, a co je důležitější, vydávání VLASTNÍHO časopisu na CD-ROMu má svoje nepopiratelné výhody. O svém životě a o svojí práci se rozhodujete sám, za chyby a neúspěchy se můžete zlobit jen sám na sebe, za všemi úspěchy pak můžete vidět sám sebe a svoje nejbližší a hlavně – nikdy s vámi váš vydavatel nezačne rozhovor slovy „Tak co budeme dělat, teď, když už nejseš šéfredaktor…“ Ale o tom až někdy jindy.
Co napsat o sobě? Vypadám mladší než ve skutečnosti jsem, když zrovna nejsem unavený bývám zábavný, chvílemi jsem nesnesitelný perfekcionalista, chvílemi jsem neuvěřitelně nespolehlivý a nejsem posedlý mobilními telefony jak o mě někdo tvrdí. Zatím mám v životě obrovské štěstí – mám práci, která mě baví, mám okolo sebe lidi, na které se mohu spolehnout a dělám něco, co pro mě má smysl. Přesto ale, to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat, je někde úplně jinde…